Uléhám do kamenné dlaně vznášející se nad pěnícími se vlnami tyrkysového moře, které laská břehy mých milovaných „Modrých ostrovů“. Šalvějový vánek mne něžně objímá a němá rybí kavalérie mi beze slov o kráse hlubin vypráví. Já, Adam Kadmon, JSEM!
JSEM… od věků NE-mrtvý… JÁ JSEM… jsem živý a hraji si se dvojicí slůvek „JSEM mrtvý“! Je jisté, že stále JSEM!
Vím, že dnes vystoupím z těla a až dosáhnu desátého schodu, přidržím se hvězd, vyplním Prostor a setkám se s NÍM.
Pečlivě přikrývám své hmotné, mnou obydlené tělo a utěsňuji příkrov kameny zevnitř. Chráním hmotu před zobany drzých racků a klepety rudých rytířů-krabů. Klidně a pomalu dýchám, soustřeďuji se na výstup z těla. Ve své aktivované představivosti zadávám přesnou minutu svého návratu. Probuzení z mé, po léta trénované, katalepsie. Vidím datum, hodinu i minutu jako ostře ohraničený a zlatě zářící údaj imaginárního ciferníku. Soustřeďuji na tento důležitý údaj veškerou pozornost. Dlouze se připravuji na návrat.
Dýchám, pomalu a intenzivně. Hmotnými prsty pozvolna tisknu příslušná nervová centra na svém těle. Zastavuji přívod krve do mozku v krkavicových artériích, ovládám bloudivý nerv, hypnotická střediska spánku. V konečné fázi stáčím jazyk a vtahuji jej spolu s prudkým nádechem do hrdla… Ještě cítím drobné záchvěvy svých tuhnoucích svalů…
Přidržován nepřerušeným, stříbrným a nekonečným úvazkem vyplouvám z hmoty, která mne po léta tísní… omezuje…
JSEM, volný a téměř okamžitě se ke mně dostavuje známé bezbřehé štěstí… Vnímám ho celou svou bytostí. Stoupám… bez použití síly a svalů vystupuji po známém schodišti zavěšeném v duhovém prostoru. Kolem mne se vlní třpytící se zlaté sítě, do kterých se nořívají mé hmotné nohy ve sluncem prozářených vlnách moří. Mé srdce netluče, a přesto intenzivně žiji… JSEM. Vše je v jemném pohybu, vše jedno jest… Nádherný pocit Jednoty, Volnosti a Bezpečí mne prostupuje do posledního výčnělku. Prostor zní táhlým zpěvem přibližujících se hvězd, hudbou Sfér…
Proplouvám informační obal Modré Perly… mé rodné Planety Země a bez emocí vnímám děje, které provází statisíce let jejího Bytí… Stávám se Pozorovatelem, nečiním, smím se vznášet bez zápolení, a přesto citlivě vnímám boje mnoha dávných i současných entit na její krásné a zraňované tváři. Vnímám celou osvobozenou Duší růžový opar lidské lásky, soucitu a obětí, i temný dým netolerantních nenávistí, vražedných bolesti, žalů a strachu z umírání…
Nahlížím do tajů dávné historie, sleduji měnící se mystéria, věčné hledání Boha, odpornost vraždících lživých politik i neměnnou krásu filozofií předurčených vůdců, moudrých a zralých Avatarů… Vše v této zóně akášických informací se skládá jako kamínky s přesným určením místa a vytváří úchvatnou mozaiku Vůle i podoby Tvůrcovy…
Na desátém schodě se stávám letcem, okouzleným a podporovaným cestovatelem v Prostoru, který zaplňují nádherné bytostné tvary ve vlajících bělostných řízách… usmívají se a vztahují ke mne své jiskřící dlaně… JSEM který Jsem a žiji… žiji v lásce, důvěře a nadšení. Vnímám jejich objetí i nádheru prostoru, který vyplňuji… Je zde vše, po čem může lidská, z hmoty těla osvobozená Duše zatoužit… v kruhu milujících vzlétám… putujeme k Hradu, zavěšenému v hvězdném prostoru… Ano, tam, tam se setkám s NÍM. S Tvůrcem, kterého od počátku znám. S otcem, kterého bezmezně miluji a jehož jsem dítětem… Já, Adam Kadmon, člověk prvotní, pokleknu k jeho nohám a složím svou hlavu v bezmezné úlevě, úctě, v pocitu bezpečí a v lásce zralého dítěte do jeho klína…
Čas návratu se rozblikal v mém nepřerušeném a stále stejném Vědomí… Poslušně se vracím do svého strnulého těla. Je to těžké znovu přijmout nehybnost a tíhu, omezenost pohybu a potřebu dechu… v prvém záblesku hmotného bytí vysunuji jazyk z hrdla a vydechuji zbytky nasátého vzduchu. Opět naléhavě potřebuji rozdýchat své plíce, rozproudit tok krve, uvolnit křečovité sevření svalstva… Podobám se novorozenci, kterého odstřihli od zdroje bezpečí… uvědomuji si tělo.
Návrat je po nějakou dobu nepříjemný. Zvedl se vítr nad hladinou moře a nadzvedává pečlivě utěsněný příkrov nad mým tělem. Slyším drsný křik racků, vdechuji vůni šalvěje. Je už temná noc a nad hlavou mám černý samet nebe probitý zlatými hřeby hvězd. Cítím stesk a touhu po bytostných setkáních v jejich prostoru… JSEM… žiji… ještě žiji na nádherné Modré planetě, v hmotném příbytku těla, a smím milovat, obdivovat krásu, Být a sloužit…
BO.