Téma ideální společnosti je nadčasové a v podstatě představuje jeden z ideálů, k nimž by lidstvo jako celek mělo směřovat. Jak uvidíme, názory jednotlivých autorů na konkrétní podobu a život v ideální společnosti se v průběhu věků lišily, přesto existují mnohé myšlenky, na nichž se všichni napříč časem shodují.

Ideální společnost je taková, která beze zbytku naplňuje potřeby lidí – hmotné i duchovní – a přitom jim ponechává dostatečnou osobní svobodu výměnou za plnění jejich občanských povinností. Cílem je, aby práva a povinnosti občanů byly v co možná nejdokonalejší rovnováze. Tématu ideální společnosti se budeme věnovat v této monografii.

Na planetě Zemi žijí v každém okamžiku lidé na různém stupni duchovního vývoje. Většina lidí se přitom nachází na prostředních rovinách Kosmického vědomí. A tomu je potřeba přizpůsobit uspořádání společnosti, založené na Božském řádu a ctnosti.

Samotný pojem ideální společnost úzce souvisí s pojmem ideálního státu či ideální obce, tedy organizovaného společenství lidí žijících na určitém území. O ideální společnosti snili už nejstarší filosofové, přičemž jediným známým místem v dějinách, kde byla skutečně uvedena do praxe, byla Atlantida, jak dosvědčuje ve svém díle Kritias a Timaios řecký filosof Platón žijící v letech 427 až 347 před naším letopočtem. Atlantida byla postavena na vládě zasvěcenců, kteří panovali moudře a spravedlivě. Vštípili lidu inspirující náboženství založené na uctívání Slunce nazývané AUR. Zdá se tedy, že teokracie ve smyslu vlády skutečných zasvěcenců, která je založená na nejmystičtějších principech, je ideální formou spravování lidských záležitostí na Zemi.

Určitou formu ideální společnosti ve zmenšeném měřítku vytvořily ve své době také skupiny zasvěcenců, především essenští v Egyptě u jezera Moeris a templáři.

O svých představách ideální společnosti napsalo svá díla v historii několik významných autorů. Jmenujme především Platónovu Ústavu, Novou Atlantidu někdejšího Imperátora Rosekruciánského řádu Francise Bacona, Utopii Thomase Morea, O jediné vládě z pera Dante Alighieriho či Sluneční stát Tommase Campanelly.

Obecně můžeme říci, že ideální společnost je v jejich dílech charakterizována hierarchickou strukturou, několika spoluvládci, v jejichž čele případně stojí král ji či jiný podobný představitel. Podle Platóna by měli vládnout filosofové, kteří se současně osvědčili v boji. Ženy mají stejná nebo téměř totožná práva a povinnosti jako muži. Důležité je, že každý jednotlivec v ideální obci vykonává povolání, k němuž se nejlépe hodí, a to podle svých vnitřních schopností, jež je mu umožněno svobodně rozvíjet. Velký důraz je kladen na vzdělání. Opovrhuje se přílišným bohatstvím, někdy je dokonce zcela odmítáno zlato a stříbro jako nástroje zotročení lidstva a korupce. S tím souvisí nade vše vyzdvihovaná čestnost a ochota jednotlivců zasvětit svůj život a získané dovednosti blahu celé společnosti.

Je zcela samozřejmé, že všichni členové společnosti pracují, ovšem často pouze čtyři nebo šest hodin denně, aby měli příležitost se ve volném čase sebevzdělávat. Velká část činností, například v zemědělství či při přípravě pokrmů, náleží do kategorie kolektivních prací, v jejichž vykonávání se občané pravidelně střídají. V ideální společnosti neexistují příliš bohatí ani chudí lidé, v některých případech dokonce veškeré životní potřeby rozděluje svým členům stát, takže nikdo netrpí nouzí, ale ani neplýtvá.

Ideální společnost se snaží žít v míru se svými sousedy, jak zdůrazňuje Dante Alighieri ve svém díle O jediné vládě z roku 1310: „Všeobecný mír je to nejlepší ze všeho, co je zřízeno k naší blaženosti.“ Ve své knize také silně propaguje monarchii, o níž se domnívá, že je to jediná forma vlády, která přináší lidstvu prospěch, neboť nejvíce odpovídá Božím záměrům. Napsal: „Souhrn lidstva jest nějakým celkem v poměru k nějakým částem, a jest zase sám nějakou částí v poměru k nějakému celku: jest totiž nějakým celkem k jednotlivým královstvím a národům a jest zase nějakou částí v poměru k celému vesmíru, jak je zřejmé samo o sobě. Jako tedy nižší útvary souhrnu lidstva dobře odpovídají tomuto souhrnu, tak zase on sám musí dobře odpovídati svému celku; jeho části dobře mu odpovídají podle jediného toliko principu. Tudíž i souhrn lidstva sám zase samému vesmíru nebo jeho vládci, jímž jest Bůh, Monarcha vesmíru, prostě a dobře odpovídá toliko podle jediného principu, totiž jediného vládce. Z toho plyne, že monarchie je světu nezbytně zapotřebí, aby mu bylo dobře.“

Myšlenkou trvalého míru se v 15. století také hluboce zabýval Jan Amos Komenský, například ve svém díle Všenáprava, v němž napsal: „Základem pokojného věku bude politika všeobecná, pokud možno dokonalé uplatnění lidské moudrosti v řízení lidské přirozenosti, jejíž mocí by všechno u všech lidí bylo a zachovávalo se v míru; aby každý člověk, odnikud neznepokojován, měl možnost klidně žíti, bezpečně držet, což jeho jest a užívat co nejsvobodněji společné svobody.“

Pýthagorás žijící v letech 571 až 497 před naším letopočtem tvrdil, že nejúčinnějším způsobem, jak nastolit harmonii, je uplatnit božský princip, na jehož základě je třeba založit stát, zákony, justici i spravedlnost. Zákonů vůbec je v ideálním státě jen velmi málo, ale jsou jasné, stručné a všichni občané je znají. Cílem těchto závazných společenských norem je vždy zajištění obecného blaha.

Významný francouzský mystik 19. století Alexandre Saint-Yves d´Alveydre nastínil ideální formu vlády založenou na hermetickém zákonu o analogii mikrokosmu a makrokosmu, jinými slovy „jak nahoře, tak dole, a jak dole, tak nahoře“. Použil pro ni pojem „synarchická“. Každou jednotlivou evropskou zemi by tak podle jeho představ spravovaly tři rady – církevní složená z učitelů doktrinářů, zemská tvořená zákonodárci a rada obcí, jejímiž členy by byli správní úředníci a národohospodáři. Kromě toho by existovaly ještě tři hierarchicky vyšší rady, které by měly na starost ústřední správu evropské synarchie. Každý národ by tak autonomně spravoval své záležitosti a velké evropské shromáždění by bdělo nad společnými zájmy. Nepřipomíná vám to trochu Evropskou unii?

Pokud jde o vzdělávání, všichni autoři se shodují na jeho významu pro dobro jednotlivců – mužů a žen – i celé společnosti. Zdůrazňují také uplatňování rozumového poznávání a moudrosti při vládnutí.

Tommaso Campanella Ve Slunečním státě popsal na počátku 17. století výuku už nejmenších dětí. „Ve věku od dvou do tří let se děti na procházkách okolo zdí domů učí mluvit a znát abecedu, jsou rozděleny na čtyři skupiny, které opatrují a vedou čtyři učení starci. O několik let později se s nimi titíž starci zabývají tělocvikem během, házením disku, a jiným cvičením a hrami, kterými se všechny jejich údy stejnoměrně vyvíjejí. Děti chodí při tom až do sedmi let stále na boso a s nepokrytou hlavou. Zároveň je vodí do řemeslnických dílen, k ševcům, pekařům, kovářům, k truhlářům, malířům a tak dále, aby se projevily sklony každého z nich. V osmém roce, když se podle nákresů na stěnách naučí základům matematiky, věnují se přírodním vědám. Pro každý předmět jsou čtyři učitelé; všechny čtyři skupiny je během čtyř hodin po řadě vystřídají, a zatímco jedni cvičí nebo plní společenské povinnosti, druzí pilně poslouchají přednášky. Pak přecházejí všichni ke studiu abstraktnějších věd, matematiky, lékařství a jiných, a stále se horlivě věnují úvahám a diskusím. Nakonec dostanou všichni práci v okruhu těch věd nebo řemesel, v nichž měli největší úspěch, každý podle pokynu svého představeného nebo učitele. Chodívají na pole a na pastviny, aby se podívali na zemědělské práce a na chov dobytka a učili se jim; a toho, kdo se naučil více uměním a řemeslům a kdo je dovede nejlépe provozovat, považují za nejvznešenějšího a nejváženějšího.“

Platón se zabývá především vzděláváním společenské elity – takzvaných strážců, což jsou nejlepší muži a ženy, kteří mají za úkol chránit ostatní obyvatelstvo. Strážci jsou vyučováni músice, gymnastice a dostává se jim vojenského výcviku. Aby se naučili co nejlépe bojovat, účastní se už v dětství válek jako diváci a v případě potřeby také pomáhají dospělým. Platón ukazuje, že mezi muži a ženami není žádný rozdíl v nadání a všichni v ideálním státě mají možnost uplatnit své nejlepší vlohy, samozřejmě pro dobro celku. Vzdělání se dostane každému jedinci, který prokáže schopnosti, a to bez jakékoliv diskriminace. Dodejme, že Platónovým dílem se později v mnoha ohledech inspirovali další autoři, včetně zmíněných v této monografii.

Nejkonkrétnější a ve své době jistě ohromující představu o tom, k čemu by měla sloužit skutečná vzdělanost, zobrazil Francis Bacon v Nové Atlantidě z roku 1627, kde popisuje takzvaný Šalamounův dům, což je ve své podstatě zcela moderní výzkumný ústav s mnoha laboratořemi a vědeckými pracovišti. „Smyslem naší instituce je poznávat příčiny a skryté pohyby věcí a rozšiřovat hranice lidského panství na všechny myslitelné věci,“ napsal Francis Bacon. Dodejme, že leckteré objevy, o nichž se zmiňuje, spatřily ve skutečnosti světlo světa teprve ve 20. století.

Náboženství je nedílnou součástí každé ideální společnosti, neboť slouží k duchovnímu rozvoji lidí. V podobě vnějšího kolektivního kultu se svými obřady a nejrůznějšími svátky v průběhu roku plní také sjednocující a posilující společenskou funkci.

Tomuto tématu se ve svém díle Utopie z roku 1516 poměrně obsáhle věnoval Thomas More. Jeho popis „náboženství Utopijských“ se velmi blíží rosekruciánskému pojetí, zejména pokud jde o toleranci. Nejlépe o tom svědčí tyto úryvky:

„Náboženství je rozličné nejen po ostrově, ale i v jednotlivých městech. Někde uctívají jako boha slunce, jinde měsíc, jinde zase jinou oběžnici. Někteří ctí jakéhosi člověka, který kdysi vynikl buď ctností nebo slávou, a vzhlížejí k němu nejen jako k bohu, nýbrž jako k nejvyššímu Bohu. Ale podstatně největší a zároveň také mnohem rozumnější část tamních lidí nevěří v nic z toho, nýbrž v jakési jediné božstvo, nepoznané, věčné, nesmírné, nevysvětlitelné, které přesahuje chápavost lidské mysli a je po celém vesmíru rozlito spíše svou působností nežli hmotou. Toto božstvo nazývají Otcem. Jemu jedinému přičítají původ, růst, vývoj, změny i zánik všech věcí. Nikomu jinému také kromě něho nevzdávají božských poct… Mají mezi svými nejstarobylejšími právními předpisy i ten, že nikomu nesmí způsobit újmu jeho náboženské přesvědčení. Již sám Utopus hned na počátku uslyšel, že občané před jeho příchodem ustavičně mezi sebou zápasili o náboženství, a uvědomil si, že právě obecná rozdrobenost sekt, z nichž každá bojovala za vlast osamoceně, umožnila mu, aby je přemohl všechny. Proto dosáhnuv vítězství ustanovil, že je každému dovoleno řídit se náboženstvím podle vlastní volby… Pro případ, že by opravdu bylo jediné náboženství pravé a všechna ostatní lichá, předvídal, že bude-li se jen postupovat s rozumem a skromností, snadno dojde nakonec k tomu, že se jednou síla pravdy sama o sobě vynoří a vynikne… Proto ponechal celou věc nerozhodnutu a dovolil každému, aby směl svobodně věřit podle vlastního přesvědčení. Jenom to však závazně a přísně zakázal, že se nikdo nesmí natolik odrodit od důstojnosti lidské přirozenosti, aby se domníval, že duše rovněž hynou spolu s tělem nebo že se svět nazdařbůh řítí, aniž tu je nějaká Prozřetelnost.“

Tommaso Campanella ve Slunečním státě zase popisuje inspirující způsob, jak se lidé v soukromí modlí: „Při modlitbách se obracejí na čtyři světové strany: ráno nejprve k západu, pak k východu, nato k severu a konečně k jihu. Přitom opakují jednu a tutéž modlitbu, v níž prosí o tělesné a duševní zdraví a štěstí pro sebe a pro všechny národy a končí slovy: Staniž se vůle Boží.“

(eve)